Dobrý karty

14. 4. 2024

Možná by tohle mohlo být moje čtvrtý mimčo a mám z něj velikou radost. Povedlo se mi načmárat karty:) Prostě jsem dostala šílenej nápad udělat si vlastní vykládací karty. No a když už jsem se do toho dala, napadlo mě, že by vlastně nemusely být jenom pro mě a tak jsou pro všechny, komu se třeba budou líbit a udělají mu radost:)

A tadá je tu DOBRAPLNO!

6.3. 2024

Nemůžu, prostě nemůžu přestat s tím sněnim a vytvářenim něčeho z ničeho. Strašně mě to baví a naplňuje a motivuje. A chtěla bych bavit a motivovat vás. Chtěla bych, abyste byli šťastný a veselý a odhodlaný si plnit svoje sny:)

Chtěla bych rozdávat dobrou náladu a energii a třeba se mi to s tímhle novým projektem trochu povede. Váš úsměv vytváří ten můj:)

A proto DobraPlno

Můžete sledovat i novej profil na instáči:) @dobraplno

20.12. 2023

Vemte si, co chcete. Vemte mi dech, můj zrak i moje srdce. Vezměte si a uplaťte moji duši. A já vím, že si vezmete i to poslední, co mám.
Ale nikdy, nikdy mi nevezmete můj svět. Svět, kde je realita pro mě strašně málo, vlastně jakoby ani nic neznamenala. Jakoby se mohlo všechno, jako bych se dotýkala tebe, sebe, mraků i hudby a slov. V tomhle světě vidim, cítim a srdce mi tu vyskakuje z hrudi. Dýchám a je mi krásně. A moje duše? Jsem přece v ní. To je ten svět. 

Přála bych si

22.11. 2023

Čas strašně běží. Je to závod, kterej stejně nikdo nevyhraje, ale snažíme se aspoň udržet na trati. Neztratit se a klopýtat, dokud máme sílu. A sčítají se roky. I mně. A čím dýl tu jsem, tím víc vím, co bych si přála a od světa chtěla. 

Přála bych si kilometry zelenejch luk a polí, který nezanikaj a pořád kvetou a voněj a z výšky tvoří barevnou a veselou mozaiku země. Přála bych si vidět všude stromy, veliký, košatý
a moudrý pozorovatele světa, co třepotají listy ve větru a jejich větve o sebe šustí a šumí, jakoby sobě i nám podávaly svý vřelý dlaně. Ptáci na ně sedávaj a zpívaj písně, kterým už nerozumíme, ale vím, že je chci poslouchat každý brzký ráno, co otevřu oči. 

Přála bych si se na jaře rozplynout do tý vůně, která je na každym kroku, do květů, do jejich barevný palety a do šepotu půdy, která se probouzí a vypráví, co se jí v zimě zdálo, když upadla do spánku. V zimě bych si přála tuny čistýho bílýho sněhu a na podzim vichřici tak jemnou, aby zazpívala jen pár tónu a se žlutým listím si zatančila úžasnou piruetku. Přála bych si slunce. Nekončený, hřejivý, sluneční paprsky, který mi kreslej pihy na tváře a zahřívaj mě, když uvnitř cítim samotu a chlad. Přála bych si slunce, který nikdy nezapadá a svítí, i když všechno ostatní zhasíná. 

Přála bych si jenom tenhle svět. Takovej jakej byl, je a bude. Svět, kterej neumírá. Ale žije, tepe a dýchá každou cestou a žílou vesmíru. Chtěla bych jenom být součástí tý krásný spirály a jenom pozorovat to hezký, co se nám tady povedlo. A úplně zapomneout na to zlý. Přála bych si kolem sebe cítit teplý lidský srdce, co nelžou, nekradou, nepomlouvaj. Srdce, co hrajou fér a lásku vidí stejně jako já a nechaj si jí pumpovat až do konečků svejch prstů, do každýho cípu svýho těla i duše.To je moje přání. Divný a praštěný, obyčejný a obyčejně neobyčejný. 

Kdy jsem přišla na to, že od života nechci nic víc? A kdy jsem zjistila, že to, co máme, je samo o sobě vlastně darem, kterej jsme možná dost pořádně nerozbalili?

Jsem jenom člověk.

20.9. 2023

Jsem člověk. Teprv se učim žít. Omluvte moje chyby a pochyby. Omluvte moje karamboly, nedořešený věci, nevyřčený slova a věty. Někdy máte pocit, že víte,
co máte dělat. Někdy cítíte, že jednáte, jak máte. Ale nikdy to nevíte a vědět nebudete. Ach bože a těch hloupostí, co děláme a ještě uděláme. Věci, co nedávaj smysl. Věci, co nám ubližujou a my stejně jdeme proti proudu a vší tý šílenosti naproti. Žít chce kus pořádný odvahy, trpělivosti a kapku bláznovství. 

Ale vůbec nejtěžší je jít životem a nenechat se ovlivnit, zvyklat a změnit. Nejtěžší je v dnešnim světě zůstat prostě obyčejnym člověkem. Člověkem, kterej umí dávat
i přijímat, milovat, usmívat se a mít přes všechno otevřený srdce, co bije správně. 

Co když je to takhle prostý a my jsme jen už zkrátka zapomněli žít prostě.

V JINÝ REALITĚ

20.7. 2023

V jiný realitě by to bylo jinak. Kdyby tak lidi mohli všechno a nemuseli se bát. Nemuseli by se bát následků, smutku, bolesti, opuštění. Kdyby tak šlo prostě běžet, rozběhla bych se. K tobě. Rozběhla bych se a nečekala ani vteřinu. Nečekala bych, co se stane. A svět by se prostě stal podle mě a pro mě a možná by zítřek ani nebyl. Možná bych narušila řád, možná bych trošku popudila osud, možná i vesmír. Ale všechno by mi to za to stálo a bylo by mi to jedno. Rozběhla bych se stejně. Sebrala odvahu v koutu svýho srdce. Rozrazila dveře a pak. Pak bych ti řekla všechno. Všechno, co nosím uvnitř sebe celou tu dobu. Řekla bych, co cítím, jak jsem zmatená a zamotaná. Že těch citů je milión a pletou se jeden přes druhýho a často se šmodrchají do sebe a někdy v nich neumím číst.

15. 5. 2023

Chtěli jste?

25.3. 2023

Chtěli jste někdy něco tak moc, až jste z toho zapomněli dýchat. Přáli jste si někdy něco tak moc, až jste zapomněli žít. Stáli jste ve tmě a viděli jen to, co nemůžete mít. Slyšeli jenom šepot vlastního srdce, který vás bilo do hrudi a chtělo. Chtělo milovat a nemělo koho. Chtělo se rozpůlit, ale nevědělo jak. Chtělo bouchnout, puknout a zakřičet. Zakřičet, že je plný něčeho, čemu nerozumí a že už takhle nemůže bít dál. Chtělo se vám někdy být smíchem jiných lidí, vráskou nebo slzou na jejich tváři. Chtělo se vám někdy chtít všechno anebo nechtít nic a vlastně nebýt. A chtělo se vám někdy utéct ze svojí hlavy a všechny myšlenky prostě nechat tam, kde jsou...?

Oprašuju starej příspěvek...

20.3. 2023

Cítit sílu. Cítit a vědět, že smysl života je v nás. Je v každym záhybu látky, v každý kapce deště, v každym pláči i smíchu. Snáší se jak list z keře, dýchá a tepe v každym nevyrovnaným srdci. Nalézá se tam, kde nalézáme sebe. Je smyslnej, úžasnej, ale vyhýbá se objetí a často utíká z cesty. Vídáme ho.
V lásce. Jsme klamaný bolestí, a přesto je naše duše jako opevněná přehrada. Cítíme krásu. Cítíme vůni, za kterou se nachází všednost oblečená do vesty štěstí. Cítíme vyčerpání, nekonečnou cestu i strach. Cítíme však, že potřebujeme cítit. Pomalu nám dochází, že láska nemusí být nutně převlečenej klam. Láska může mít pravdu, i když jí často nevěříme a nerozumíme. Pereme se s ní a hádáme. A stejně ne vždycky nám ustoupí z cesty. Je prohnaná. A my se pouze klameme navzájem.
Možná, že to je ten smysl? 

17. 1. 2023

Na zklamaní!

24. 11. 2022

V životě člověk byl, je a bude ještě mockrát zklamanej. Nejhorší na zklamáních ale je, že je často prostě nečekáš a proto tak bolí a dřou tě na duši, než to zas přejde a než se to trošku zhojí a zlepší. A někdy to pěkně trvá a někdy to jde jako po másle, protože víš, že to zklamání je vlastně ku prospěchu věci. A někdy jsi zklamanej a někdy zklameš. Myslim, že zklamat je mnohdy horší. Nebolí to tebe ale hlavně ostatní.
Protože někdy tě někdo zklame tak, že sám o tom ani neví. Zklame tě jen tím, že je jinej, než sis třeba myslel. Ale není to schválnost, je to jen holej fakt. A pak to musíš přijmout a prostě se s tim smířit. Jak bych si přála nebýt zklamaná. Ale ono to asi ani nejde. Tak jak je to v životě se všim. Všechno jde ruku v ruce s něčim. Asi se i po nás chce nějaká ta rovnováha. Tak asi nemůže být radost a štěstí bez občasnýho zklamání. Člověk se naučí žít se všim, ale vůbec nejhorší je zklamat sám sebe. Je to jako se popřít a zamknout se nikam na petlici.

Tak asi hlavním posláním člověka tady na tomhle světě je žít tak, aby se nezklamal.
Vím že je to všelijaký, to už jsem tu psala. Svět není hroznej, je vlastně krásnej. Jen tu krásu v něm najít je mnohdy víc a víc těžší.
Ale ona tam někde je, schovaná. Není to tak hrozný, jen občas smutný.

Taky vám přijde, že se pořád na něco čeká?

Vím, že všechno má svůj čas. O tom není pochyb. Ale někdy se to tak vleče. Možná zbytečně. Přece život tak běží, tak na co pořád čekat. Když něco chci, jdu si proto. Protože druhej den se můžu probudit a ta šance zmizí, bude promrhaná. Proto asi fakt platí, že to co můžeš udělat dneska, neodkládej na zítra.

A taky bych ještě dodala: Když chceš, jde všechno! Ale to já jen tak 😊

Nevim spousty věcí.

6.9. 2022

Nevim, jak funguje svět a vesmír. Proč je nebe a na něm hvězdy, který vidíme jen, když zapadne slunce. Nevim, jestli i ony vidí nás a nevim, jestli někdo poslouchá moje myšlenky a když pláču, tak mě objímá, aniž bych cokoliv cítila. Nevim, jestli mi někdo šeptá do ucha, co mám udělat a čemu věřit. Nevim, jestli je osud a jak má velkou moc a jestli je někde psáno, co bude dál. A mám se ve svých rukou vůbec já a má cenu bojovat, nebo jenom plout? Nevim, jestli když cítim, tak cítim správně. Nevim, proč existuje strach a smutek a bolest. Nevim, jak zapomenout a jak vzpomínat. Nevim, jak přijmout pravdu a odpustit lež a smiřovat se. Nevim a nikdy vědět nebudu, jak funguje láska. A nevim, jestli se všim vlastně dál trápit.  dál...

Už ne.

14.8. 2022

Už nechceme minulost. Ať si jde, odkud přišla. Stačí, že o ní víme a víc není třeba. Nemusí se nám už plést do života. Na to je život moc krátkej a moc hezkej. Je čas se postavit na nohy a prostě zase tancovat. Kašlat na odřený kolena, paty a bolavý chodidla. Kašlat na jizvy, modřiny i odřený srdce. Otočíme list. Prostě se jde hojit, zářit, smát se a žít a skákat do nových dobrodružství. A konec řečí!

Bez MALTY to nejde!

12. 7. 2022

Když se před námi v lednu rozprostřel novej rok a všude ještě mrzlo a nás to štvalo, řekly jsme si se ségrou, že tenhle rok rozhodně nebudeme sedět v létě doma. Protože koronáč nám tak trochu odepřel několik dovolených, řekly jsme si, že to teda pořádně nakopneme a nepojedem na týden, ale někam minimálně na měsíc se vším všudy, abychom se ne jenom pořádně opekly, ale taky něco zažily a trochu se pocvičily v životě a taky v jazyce. A tak po dlouhým hloubání nás napadla Malta, teda abych byla přesná, napadlo to ségru. To jen pro pořádek, ona je na to strašně háklivá. Ano, je geniální a byl to její nápad. Takže Malta.
Jaro uběhlo jako voda a naše přípravy vypadaly asi tak, že žádný nebyly. Pořád jsme všechno odkládaly, až nás to nakonec dostihlo a byl tu červen a my chtě nechtě musely zasednout a všechno to probrat, domluvit, objednat a naplánovat. Všechno proběhlo relativně hladce a když jsme měly letenky i ubytování, spadl nám kámen ze srdce. Mohly jsme vyrazit...
CELÝ ČLÁNEK I S DALŠÍMI ODKAZY TADY

Jaro je ten čas,
kdy tají se mi dech.
Kdy slunce chodí déle spát
a nikde žádný spěch.

A srdce se mi chvěje,
když do trávy si sedám
a pod květy magnolie
očima tě hledám.

A tou krásou kolem nás
zas necháme se lapit
a osud náš pak luštíme si
z útržků hvězdné mapy.

ROK 2022 bude prej fakt mazec

15.1. 2022

Vím, že to jsou jenom dny, data a čísla, která se nám před očima mění v kalendáři, ale přeci jenom je v tom trošku toho očekávání. A mě vždycky přijde ten konec a začátek magickej. Jakoby najednou všechno bylo možný, všechno šlo tak, jak by mělo a nějak je to lehčí. Rány se líp hojí a to nový se nějak líp přijímá. Já bych tenhle rok chtěla prožít hlavně v klidu bez nějakých větších dramat. A nemám žádná přehnaná očekávání, protože poslední roky mi vždycky uštědřily solidní kopanec, když jsem do nich celá rozjásaná skočila. Letos jsem přece jenom víc při zemi a smířená s tím, jak to je. A jestli to bude lepší? Tak nás to všechny jenom mile překvapí ne.

Ačkoliv vesmír se možná nad námi všemi slituje, protože by tenhle rok dle všeho měl být fajn. Ale známe to. Mělo by být víc klidno a pozitivno. Tak jestli zahlídnete frontu na klid, dejte vědět, jsem tam hned:)

MOJE TŘETÍ MIMČOO

15.8. 2021

Zase jsem se po nějaký době do něčeho pustila, prostě jsem musela, protože to bych to jinak nebyla já. Tak kromě prvního mimina ve formě knížek a druhýho, toho chlupatýho, mám další - plátěný. Snad tohle nebude poslední projekt, do kterýho jsem se pustila :) Nikdy nepřestávejte makat, tvořit a snít!

Nějak se to všechno zbláznilo,

16.9.2020

Ještě před touhle koroeskapádou jsem měla všechno relativně srovnáno a uklizeno jak v hlavě tak v duši. Teď se cítim zase celá rozhozená a všude je spousta nepořádku. Chvíli jsem po dlouhé době byla tak nějak srovnaná sama se sebou. A to by to nebyl život, aby nepřišlo něco, co mě zase hodí na jinou vlnu. Snad zvládnu tu vlnu sjet nebo alespoň obeplout, anebo se nechám celá jen tak někam unést a spláchnout.
Kdo ví, co bude. Hlavně, ať jsme všichni zdraví a v pořádku a šťastní alespoň tak, abychom měli každý den důvod vstávat z postele, a aby každý den zase končil tím, že do ní celí mrtví padneme.

Ono to s tim životem je takový všelijaký,

14.7.2020

takže si to musíme tak trochu shrnout. A protože všichni žijeme někdy zašmodrchaně a kudrnatě a máme svoje bolístky i radosti. Potřebujeme je pak někde ze sebe dostat. Potřebujeme se svěřit, pořádně nadechnout. V mém případě to ze sebe vždycky potřebuju vypsat. A tak je na světě moje další dílko :) Sbírka, tentokrát více povídková a samozřejmě úvahová. Úvahy, to je moje. Pojďte polemizovat se mnou, pokud máte chuť. Aspoň v tom kolotoči nebudu sama.

Pojďme bejt skutečný,

Takový ty malý krůčky...

Život je šílený,

3.5. 2020

jak jsme sami zjistili. Zvlášť v téhle době. Možná jsme potřebovali dostat za uši.
Možná jsme skrze lekci, měli zjistit, co je důležité. Protože přes shony a zmatky a stresy, starosti, jsme nějak zapomněli žít. A taky jsme zapomněli, kde je život a za co stojí. Všichni jsme si tak nějak koledovali.
Na počátku všech změn, jsem se dívala na situaci se vztekem a první dny jsem si připadala hodně zvláštně, zmateně. Upřímně, měla jsem i strach. Teď je to trochu jiné. Za tu dobu, kdy naše země potemněla a společnost se rozpustila, jsem si spoustu věcí uvědomila. Prozřela jsem. A myslím, že ne jenom já. Dopad téhle situace bude ještě dlouho mezi námi, takže ke komu to rozjasnění nedorazilo, máte stále možnost. Asi je důležité zažít něco špatného. Zanechá to stopu. Takovou, která něco změní.
Ve světě. V přírodě. Ve společnosti. V nás samých.

Loučíme se, odcházíme.
Přecházíme práh
Spějeme vstříc novému
a všichni máme strach.

Co na srdci, to...

Vzpomínám si, když jsem byla malá. Jak jsem si ze srandy plánovala budoucnost. Že až budu velká, půjdu na vysokou, pak si vezmu prince. O pár let později budu mít děti, dvojčata nejlépe. Těm vymyslim ty nejkrásnější jména, samozřejmě. Budu mít vlastní dům se zahradou a psa. A budu mít na všechno spoustu času. Po škole ze mě bude úspěšná redaktorka, spisovatelka a svým slovem a psaním budu ovlivňovat svět. Všechno půjde hladce a já budu žít šťastně až navěky. Kéž bych věděla. A kéž bych věřila, těm, co mi střízlivě říkávali, že ne všechno je tak růžový.

Žijeme tak, jak se žije.                           Často uvažujem, čemu se smát.
Aura nám plápolá a srdce bije.             Přes přetvářku nemůžeme vidět.
Žijeme těžce jen někdy ladně.               Nechcem být herci, chceme jen hrát
Často se usmíváme chladně.                a za svůj sen nemuset se stydět.

Někdy je z těch změn LAVINA

1.7. 2018

Je to jakoby se život točil ve spirále. Ale jak často se stane, že se vám život změní o 180 stupňů během jednoho měsíce?
Změny nejsou nic pro mě. Jsou jako strašák, co křičí ze skříně. Změny jsou všechno, co z duše nenávidím. A jak se s tím poprat? Jsem v úzkých. Na to nemám odpověď. Vy ano?

POJĎ se ROZHODNOUT !

Každý z nás zažívá takovéto období, kdy neví kudy kam. Kdy padají samé otázky, ale rozhřešení je v nedohlednu. Jak to zvládnout? Jak se rozhodnout?
Já jsem naučila jednouchou metodu, která mě už několikrát zachránila a pomohla mi.
Stačí si vzít kus papíru a na něj napsat dva body:
PLUS
MÍNUS
A k tomu dvě otázky:
Co mi to dá/ dalo?
Co mi to bere/ vzalo?

Někdy to jde hned. Někdy musím déle přemýšlet, ale vždycky se doberu k nějakému závěru.

VÁNOCE, VÁNOCE odcházejí....zpívejme přátelé

30.12. 2017

Všechny svíčky na adventním věnci shořely. Všechny dárky se rozdaly a všechno cukroví pomalu mizí ze stolů. Vánoční čas se chýlí ke konci a mě se zdá, jakoby ani nepřišel. Tak rychle to uteklo. Přijde mi, že jsem ani nestihla všechno, co jsem chtěla. Ale to nejdůležitější jsem snad splnila. Letos jsem se fakt činila. Pekla jsem jako o život, strojila dům jako vrchní aranžér a e-shopy skoro nestíhaly zpracovávat moje objednávky. Jenom ta nálada, mrcha, mi nějak nepřála. Asi mi z toho shonu kolem přestalo být do smíchu. Ale co. Snad se to zlepší. Musíme věřit ne, o tom to je. Protože co je zítra? Silvestr.
Jasně, spousta dobrot, chlebíčků, prskavek, řevu a jásotu. To ano. Ale myslím, že to nejdůležitější je, že přichází nový rok. Nevím, jak vy, ale já chci nový začátek. Chci se přehoupnout do něčeho lehčího a vřelejšího. Chci zase dostat naději, že se možná konečně splní moje sny, tužby, moje nekonečné cíle.
Chci vidět, že ta snaha a všechno negativní má nějaký smysl a chci konečně poznat, co je důležité. Chtěla bych to pro všechny. Protože každý si zaslouží začít znovu :)

odchází LÉTO, přicházejí DEPRESE

29.8. 2017

Začíná se dříve stmívat, sluníčko se rychle vzdaluje za obzor a já mám vždycky pocit, že ta dobrá nálada se vzdaluje s ním. Že přichází škola? To už mě netrápí. Spíš bych řekla, že trable jsou s tím, že vlastně nevím, co přichází. O to je to horší. Čeká mě nová budoucnost, nová práce. Chápu, že čím je člověk starší, tím více starostí s věkem přichází. A možná jsem fakt slaboch, ale já to vážně špatně snášim. Nechci starosti? To je hloupost. Vím, že je mít musím.
Člověk si věci prostě představuje jinak. I každý den vidím jinak, když ráno vstávám z postele. A když do ní večer zase ulehám, všechno bylo nakonec zase jinak. Všechno se stalo tak, jak jsem nechtěla. Zním asi opravdu vesele, já vím. Ale to je tím obdobím krizí, které se mě teď ne a ne pustit.
Uvidíme, jak se budu prát dál a jak se bude prát celý svět, protože poslední dny je to mazec všude.

LÉTO

7.7. 2017

Sluníčko svítí. Tedy občas. Ptáci zpívají. Zmrzliny se chladí v mrazáku a v lednici to voní jahodama a melounem. Je to tak. Léto je tady drazí! Ačkoliv jsem na léto neměla absolutně nic naplánované, nic se nezměnilo. Pořád nevím, co se bude dít druhý den. A možná to je ta sranda. Improvizace za pochodu. Nejsem ten plánovací typ, co má všechno rozvržené do poslední minutky. Někdy je to fajn, někdy je to pruda. Každopádně doufám, že i když jsem letní plánování lehce flákala, nějak to dopadne.

Nějak? Snad dobře. Že dobře? Suprově, abych tak řekla.
Hlavní je, abychom to přežili a cítili se fajn. Není potřeba se honit za milionem cílů. Já jsem ráda i za obyčejný den doma, kdy je teplo, hezky a já mám pohodu a nemusím se nikam hnát.
Každý má rád něco jiného. A o tom to také je.
Uvidíme, jak to tedy celé dopadne.

Mějte se hezky, teplově a létově! :)

AŽ MOOOC FREE

19.6. 2017

Jelikož mi skončila střední, jsem už tak lehce prázdninová, plná svobody. Nic se mi nechce. Nic mě nebaví. Jsem až tak free, že vlastně nejsem. Což je zvláštní, ale je to tak. Když jste ve škole, toužíte po volnu. Když máte volno, toužíte po nějakém řádu. Jsem ten typ člověka, co potřebuje někoho, kdo mě popožene a řekne mi, co mám dělat. Když jsem sama a bez práce, jsem fakt ztracená. Začínám vymýšlet takové hlouposti. 

Vždycky, když jsem zaneprázdněná, chci kousek volného času. A když ho pak najednou mám stonásobek, tak nevím, co s tím. Taky to tak máte? Je to na palici :/
Snad tyhle prázdniny prožijeme ve zdraví :)

GAME OVER

18.5. 2017

Musím říct, že zvládnout zkoušku dospělosti mě děsilo. Bála jsem se, že zklamu. Že zklamu rodiče, učitele a hlavně samu sebe. Ale i tenhle příběh jménem MATURITA měl šťastný konec.
A tohle vítězství vás nehorázně pozvedne. Chci říct, že vám to vrátí sílu a energii. Najednou víte, že to vyčerpání k něčemu bylo. Máte pocit, že jste vyhráli v loterii.
Každá zkušenost je posun, posun vpřed. A teď se cítím neskutečně dobře. Chci nastoupit novou životní cestu. Věřte, že se toho bojím. Jenomže vím, že je to nezbytnost a že v tom nejsem sama a to je skutečnost možná nejdůležitější.

Jít si za svým snem...o to jde především!

Ciťme

26.4. 2017

Cítit sílu. Cítit a vědět, že smysl života je v nás. Je v každém záhybu látky, v každé kapce deště, v každém pláči i smíchu. Snáší se jak list z keře, dýchá a tepe v každém nevyrovnaném srdci. Nalézá se tam, kde nalézáme sebe. Je smyslný, úžasný, ale vyhýbá se objetí a často utíká z cesty. Vídáme ho.
V lásce. Jsme klamáni bolestí, a přesto je naše duše jako opevněná přehrada. Cítíme krásu.

Cítíme vůni, za kterou se nachází všednost oblečená do vesty štěstí. Cítíme vyčerpání, nekonečnou cestu i strach. Cítíme však, že potřebujeme cítit. Pomalu nám dochází, že láska nemusí být nutně převlečený klam. Láska může mít pravdu, i když jí často nevěříme a nerozumíme. Pereme se s ní a hádáme se. A stejně ne vždycky nám ustoupí z cesty. Je prohnaná. A my se pouze klameme navzájem.

Možná, že to je ten smysl?

MÁŠ, MÁM, MÁME...

30.3. 2017

Občas přemýšlím, jen tak mezi námi děvčaty, že jsme dost hrozné! Pořád se škádlíme, pomlouváme jedna druhou, závidíme si, podvádíme se, lžeme si...Je toho zkrátka až nad hlavu. Dobře, nebudu lhát. TAKY jsem taková. A občas řeknu sama sobě  "Teda ty seš fakt mrcha!" Je to děs. Jak se můžeme tak chovat.
Měly bychom se respektovat. A měly bychom respektovat hlavně samy sebe. 

Protože jediný důvod našeho žárlení a pomlouvání je ten, že cítíme chybu v sobě samé nebo na sobě. Nemáme se dostatečně rády. A to je CHYBA.
Musíme se smířit sami se sebou. To je první krok. Tak v čem to vězí. Proč to nedokážeme?

Vždyť jsme krásné, jedinečné. Každá z nás je v něčem vyjímečná a zajímavá a úžasná. Jsme chytré a umíme si poradit, máme tolik nadání. Klukům se může jenom zdát o tom, co nikdy nedokážou tak jako my. Jsme článkem koloběhu, jsme tou nejluxusnější perlou na náhrdelníku. Jsme silné a dokážeme všechno, co si usmyslíme. A že jsme každá jiná? O to tady jde.

Máme právo na to mít rády sami sebe. Využijme toho :)

Jo, přichází JARO...ale taky MATURITA!

27. 3. 2017

To, že za oknem zpívájí ptáčci, tráva se zelená a sluníčko co den vykukuje stále více a více, ještě neznamená, že je důvod slavit. Je to fajn, to nepochybně. Ale kdo je teď v mojí situaci, vidí tohle období spíš jako cestu vydlážděnou hororem. Moje ranní únava přechází ze stresu do deprese, z deprese do šílenství a to šílenství nebere konců. Přijdu si jako sopka, která brzy vybuchne a celou tuhle krásnou jarní scenérii spláchne do záchodu. Protože to budu já, kdo za oknem bude trpět u učení, zatímco všichni ostatní se budou slunit venku. Holt spravedlnost je ta tam.
Vsadím se, že nejsem sama, kdo se tak cítí. Tahle mizérie je zkrátka nevyhnutelná. Ale zas mám pocit zvláštního souznění s těmi, kdo si tím prochází tenhle rok se mnou. Vnímám jejich vztek jako svůj vlastní, a když chci nadávat na život, někdo stejně naštvaný se najde snadno :D
Tak vzhůru do toho!

Ach, to ROZHODOVÁNÍ

25.3. 2017

Ať chceme nebo ne valnou část života nás provází samá rozcestí. A ukazatelé? Musíte si vybrat, kterou cestu zvolíte. Později zjistíte, že možná nebyla ta pravá, ale přesto přinesla vašemu životu zkušenost, která za to stála. Rozhodnutí číhají na každém kroku našich všedních dnů. Nejdřív to mohou být rozhodnutí prostá. Dáme si čaj nebo kávu? Jenže později se mění ve větší strašáky. Tahle budoucnost nebo tahle budoucnost? Často si říkám, že by bylo snažší, kdyby můj život někdo řídil. Kdybych musela dělat, co by mi bylo přikázáno a já se tudíž vzdala rozhodování.
Jenže pak mě napadne. Vážně bych byla šťastná? 
číst dál

Když jsem zase tak jednou přemýšlela...

24.3. 2017

Útěk není řešení, jen prodlužuje trápení. Jsem ten typ člověka, který často skládá zbraně, ještě dřív než je vůbec vyzván k boji. Bít se je pro mě těžší než dýchání v uzavřeném prostoru bez oken. Začínám hltat po vzduchu stejně odevzdaně, jako prchám z bezvýchodných situací. Nejradši bych zmizela, na chvíli. Vzdala se problémů, nepříjemností a důležitých životních okamžiků. Jenže tak to nefunguje. Člověk nemůže tak lehce vyváznout. O tom život není. Bohužel. Ale ráda bych měla svět, kde tohle není. Svět, kde jsem neviditelná a všem ukradená, a proto volná. Pořád něco hasit a udusávat na poslední chvíli mě nebaví. Nemyslela jsem si, že je všechno tak křehké. Ale zřejmě to tak je. Svět asi je tak černobílý, jak jsem si myslela. A nebo všechno vidím černobíle jen já sama a nic se nemění. Je to tak nějak pořád z bláta do louže a brodit se v tom mě nebaví. Utíkání je moje specialita.

Víš jakej je svět,
než stihnu říct pár vět,
slova odletí a tvoje objetí
zmizí a nevrátí se zpět.