když jsem s TEBOU

Když jsem s tebou, je to jako kdybych měla s sebou kousek domova...a když odcházíš, jako bych ho zase ztrácela a byla najednou sama bez pocitu bezpečí...nedávno jsem si vzpomněla na jeden pocit, co jsem měla hned den potom, co jsem tě potkala...

Bylo úterý. Zrovna jsem jela na praxi. Seděla jsem v autobuse, celá otrávená. Pak si mi napsal. A najednou tu byl ten pocit, vzpomněla jsem si na tebe. Bylo to takový mrazení, začala jsem nervóznět, svíral se mi žalůdek...v tu chvíli aniž bych to asi věděla, to vědělo moje srdce za mě. Myslim, že v tu chvíli jsem tak nějak tušila, že i kdyby to s tebou a se mnou dopadlo jakkoliv, nesmim to nechat být a musim ti dát šanci se ke mě přiblížit.
Hodně dlouhá doba od toho dne utekla a já jsem šťastná, že jsem tehdy samu sebe poslechla a nechala jsem se do tebe zamilovat. Nikdy toho nebudu litovat, ať už by nám do cesty přišlo cokoliv. Protože si se stal součastí mýho života a mě samotný. Protože ať už bych to chtěla popřít nebo ne, asi bych byla ztracená stejně jako ty, kdyby jsme se ocitli jeden bez druhýho. Protože prostě a jasně tě miluju a i když to říkám zřídka, v sobě to mám pořád, kdykoliv se na mě podíváš, v duchu k tobě vysílám miliony signálů. Síla a ryzost lásky se špatně měří, ale odvážila bych se říct, že my jsme na dost vysoký úrovni.
A i když jsme mladý, možná až moc, nic to na tom nemění. Jsme tady. Spolu. Teď. A za 20, 30, 50 let? Kdo ví. Jisté je jenom to, že ať člověka cesty života zavedou kamkoliv. Vždycky se přece nakonec vrací domů, tam kde nechal druhou půlku srdce...