KONEC 

Když někdo řekne " Bude to dobrý!" Jak to myslí? Jak to ví? Nebude, to vím já. Když se člověk nabodne na ostří, bolí to, když se člověk topí, dusí ho to, když mrzne, studí ho to. Když se ale člověk doopravdy spálí, spálí se ve svém životě, je to něco jiného, něco horšího. Dlouho se člověk bojí, dlouho nechá všechno vyprchat, vyčichnout, až se všechno rozpráší a zmizí, dlouho bojuje a krátce se vzdává, lehce pozbude, ale těžce nabude, dlouho běží, dělá, co může, dlouho těžce dýchá. Dlouho, je to tak, jak to je. Ale dlouho. Může to být navěky.
Zavřela jsem oči a nechala mysl bloudit v labyrintu mých vzpomínek. Ne všechny byly ty hezké, ani tak na hranici únosnosti, ale ač to bylo jakkoliv, všechny byly moje. Jak bylo těžké nechat tohle všechno za sebou a vstoupit někam, kde mě čekali jiné. Bylo to tak, že jsem hned věděla, že šťastné nikdy nebudou. Nechtěla jsem to vzdávat, ale šanci dávat nebudu něčemu, čím opovrhuji. Skleslost, slabé slovo a slabý termín pro pocit, který jsem cítila. Opustit všechno, to bylo něco, co mě sráželo a nutilo v duchu řvát. Proč? Vlastně nač bylo se ptát? Nikdo by mi stejně neodpověděl a to mě děsilo ještě víc. Tolikrát jsem se bála, že tahle chvíle jednou nastane a dnes je to tady. Konec.

Vložila jsem hlavu do dlaní a cítila jsem, jak mě na tvářích pálí slza. Chtělo se mi brečet celý den, chtělo se mi spát a nikdy se už neprobudit, protože jsem věděla, co má přijít.
Začátek konce, jak jsem si tuhle situaci pojmenovala. Bylo zarážející, že to vidím tak jasně a neochvějně, jako věci, které jsou vyražené někde hluboko uvnitř mě, jako samozřejmosti, které nejdou pozměnit. A tohle bylo až děsivě pravdivé. Víte, jak to myslím. Někdy se za život naleznete v takové bublině, v duchaprázdnu, v poušti bez emocí, v obchodu bez únikových východů.
Jediné východisko je si přiznat svoje rány, chyby, šrámy a pak jít dál. Dal? Kam? Zdá se, že to není jen tak lehké. Těžko si duše dokáže představit lepší rozmar, než doufat. Jenže doufání nevyhrává válku, jen uklidňuje předem prohraná srdce. Proč se snažit? Proč bojovat? Taky jsem se ptala, v duchu i nahlas, když kolem bylo ticho a nikdo mě nemohl slyšet. Je nutné vkládat naději? Proč by člověk měl věřit, když dopředu cítí bolest, která přijde.
Nadechnout se a smířit se s tím přece nemůže lidi vykoupit. Konce drtí, až to bolí. Jenže když zavřete oči a otevřete se v sobě, dostanete se do svého bolu a najednou víte, že takhle nemůžete žít věčně.
Plakat? Možná chvíli se to může zdát jako nejlepší řešení. Ale proč plakat na věky, proč skladovat v srdci dávno ztracené střepy ze zrcadlových chvil života? Jen si říkám, že to není správné, že život není trest ale dar, že já i ty, že my všichni jsme tu proto, abychom změnili svět. Že naše duše přináší ostatním pocit lásky, bezpečí a radosti. Že my nejsme ztracenými anděly na okraji propasti, jen jsme na konci něčeho důležitého a na začátku něčeho neznámého.
Jsme jen zmatení a zklamaní. Ale to je někdy každý, někdy se každý ocitá tam, kde je tma, samota a stesk. Jenže já vím, že to tak nebude navždy, vím to tak dobře, že to otevřeně vyslovuji.
Nikdo si nezaslouží žít jako potemnělý stín uzavřený ve svém trápení, nikdo nemá právo být takový celý život, protože pak bylo jeho bytí zbytečné, pak by celý jeho život znamenal jen černou kaňku na bílém listu světa na zemi. Být šťastný? Silné slovo ale slabý důvod toho docílit, protože štěstí je to, co je někde v nás, co nám pomáhá vzchopit se a jít, co uzdravuje naše rány, co nám dokáže přetrpět všechny konce života a doufání proměňuje ve skutečnosti.

Štěstí a láska, jevy bez skutečných a logických vysvětlení. Jenže jevy, které dokážou věnovat srdci to nejkrásnější a nejdůležitější na světě. Dokážou totiž věnovat našim ztraceným a osamělým duším důvod, znovu se smát...