No tak

No tak lidi nesmíme tolik blbnout. Svět není dokonalý, není to ráj. Není o nic hezčí ani úžasnější než cokoliv jiného a obyčejného. Ale je to svět, ve kterém musíme žít a tak musíme snést jeho barvy, ať už jsou ošklivější nebo sebekřiklavější zároveň. Je to náš osud.
Ale je to tím, jaký svět opravdu je, nebo se na něj jenom špatně díváme? Je to vším, co ani nevnímáme. Jak rozumím těm smutným, otráveným tvářím, co se bezmyšlenkovitě toulají vedle mě. Jak s nimi cítím a chápu jejich výrazy. Zvláštní ale je, že víc chápu ostatní než samu sebe. Říkám si, proč jsem tak otrávená a naštvaná, tak znuděná a nepříjemná? Co se mi tak zlého děje? Jsem zdravá, mladá, mám všechno, jsem prostě živá a mám toho tolik před sebou.
Neměla bych se tak cítit, když ráno vstávám z postele. Neměla bych miliony věcí a věřte, že je přesto dělám.
Někdy se za sebe stydím, jak doslova zbytečně mrhám svým časem i časem ostatních, protože je do svých problémů a špatných nálad neustále zatahuji. Nedokážu se vybít sama na sobě, potřebuju publikum, ring a oběť abych se mohla uklidnit k další scéně. Myslím, nechci říci, vím, že takových jako jsem já, je určitě více. Jsme šílení, nemyslíte.
Je to na draka, ale nesmíme se dostat úplně do úzkých, kde nám nebude pomoci. Přece všude existuje něco positivního, ať už je to sebemenší hloupost.
Nikdy se nemá zapomínat na to hezké a zábavné a zajímavé. Protože až budeme zažívat něco hrozného, právě tyhle vzpomínky nám všechno pomohou překonat.
Stává se vám také, že když o něčem mluvíte, zároveň si uvědomujete, jak kážete a sami to neděláte? Právě tenhle pocit zažívám u psaní těchto řádků.

A dost. Konec. Musíme se změnit. Protože když se nezměníme my, co jiného se změní. Svět se kvůli nám bude formovat těžko. My se máme ve svých rukou. A ať už se třesou sebevíc, musí nás udržet nad hladinou. Teď hned. Jinak sama nevím, co se bude dít.
Buďme silní, hrdí a nebojácní. Buďme tím, čím chceme být a nikdy nebudeme litovat sebe a svých promrhaných snů. Buďme takoví, abychom nemuseli nikdy zbytečně plakat a smutnit. Pojďme žít tak, jak máme, musíme a smíme. Je to náš osud.
Začínáme.