Slibujeme

Nebudeme si lhát. Každý to děláme. Slibujeme, stavíme ostatním i sobě vzdušné zámky.
A k čemu to je? Že jsme pak pro okolí akorát mluvky, snílci a lidé, kteří nedodrží to, co slíbí. Ale jsme takoví, všichni do jednoho. Protože nejtěžší na slibu přece je ho dodržet.
Takže o co tady jde? Neslibovat? Není to vždycky tak jednoduché.
Svět a život celý sám o sobě se tomu prostě nevyhne. Jsme odsouzení k tomu slibovat a nesplnit. Protože nejsme superhrdinové, jsme pouze lidé. Takže ten hlavní problém jsou zkrátka planá slova.
A my víme, že činit je mnohem těžší než mluvit. Tak se tomu vyhýbáme?
Nejspíš ano. Ale když se budeme vymlouvat, nikdy se nic nezmění. Asi musíme občas přehlídnout náš klid, naší pohodlnost. Musíme přestat o věcech jen mluvit a prostě konat. Tak by to mělo být. Mělo. Ale často není a u někoho ani nikdy nebude.
Asi musíme být přísní sami k sobě a ke svému svědomí. Protože nejlíp nám přece je, když jsme čestní a když děláme věci správně. V tu chvíli si totiž nemusíme nic vyčítat a jsme schopní se přesunout dál.
Musím říct, že i já jsem ten typ člověka, co rád věci odsouvá. Ráda o něčem mluvím, ráda něco plánuji, slibuji a vlastně nakonec komplikuji jenom sama sobě. Protože pak se objeví někdo, kdo mi připomene, co všechno jsem nakonec neudělala, a jak jsem neschopná. V tu chvíli jen mávnu rukou, ale v duchu se zastydím a hned další den na to už makám na tom, abych dosáhla svých slov.
Přetvářet slovo v čin, není o tom, jestli jsem schopná to dodržet nebo ne.
I kdyby to nedopadlo podle mých představ, tak ale budu člověk, co vstal, zkusil to a dodržel svůj slib.