Tak, jak to vnímám JÁ

Zavírám branku, lehkými kroky našlapuju po příjezdové cestě k domu. Ještě slyším lehké kvílení motoru, které se s nabírající rychlostí a dálkou pomalu ztrácí ve víru hlavní silnice. A já se zase cítím prázdná a sama. Každá neděle je, byla a vždy bude prokletí. Jako pohádka, která nikdy nekončí dobře a stále se opakuje ve smyčce.
Otevřu dveře, vejdu, přibouchnu je zevnitř a čekám. Chvíli jen tak stojím sama se sebou ve špinavé garáži, stojím ve tmě, tiše. Snažím se dýchat a nerozplakat se. Snažím se projít domem, aniž by si mě kdokoliv všiml a ptal, co se mi stalo.
Rychle tedy vyběhnu dvě patra schodů, vpadnu do pokoje a teprve teď, když nikdo není v dohledu, se rozpláču. Dělám to tak téměř vždycky. Možná jsem jenom slabá. Možná tak silná, že dokážu brečet kvůli tomu, co mě trápí. Svalím se na postel, chvíli se dívám střešním oknem na nebe.
Pozoruju, jak obloha pomalu bledne, lehce růžoví a pak docela zhasne. A je mi ještě víc smutno. Přemýšlím, kde je a jestli dojede v pořádku. Dívám se na místo, kde ještě před dvaceti minutami seděl a vzdychnu si. Zase další týden si budu připadat jako bez života. Ale až se přiblíží pátek, moje srdce se rozbuší. Mojí náladu pozvedne balón helia až někam do oblak a můj svět bude najednou úplný a dokonalý. Uvidím zase ten nejroztomilejší obličej na světě za plotem školy, jak čeká a nervózně a nejistě se po mě rozhlíží. Uvidím úsměv, který se roztáhne do nekonečna, až mě uvidí projít dveřmi ven na cestu ze školy. Jenomže to bude až za týden.
Zatím ležím osamělá na posteli ve svém pokoji. Snažím se myslet na něco jiného, snažím se myslet na učení. Vezmu do rukou notebook a bezmyšlenkovitě brouzdám po internetových portálech. Už po páté klikám na tu samou stránku a nervózně sleduju mobil, který leží potichu vedle mě. Čekám, až se rozdrnčí a dá mi znamení, že se opravdu můžu zabývat něčím jiným a jen to nepředvádět, protože budu vědět, že je všechno v pořádku. Občas se zvednu, projdu se po pokoji. Otevřu okno a vykloním se z něho. Nadechnu se mrazivého vzduchu. Znovu se zadívám na nebe, které jakoby bylo mrtvé. Je zataženo, větrno. I hvězdy se na mě dneska vykašlaly. Zívnu.
A pak vždycky, když to nejmíň čekám, uslyším spásné cinknutí. Běžím k mobilu jako splašená. V něm se na mě rozsvítí nová zpráva. Jsem klidná. Jsem spokojená. Jsem zkrátka kousek nekonečného koloběhu, kde se mísí dva světy. Svět strachu a lásky. Jsem mezi nimi, ale nevadí mi to. Naopak. Bere mi to dech.