Závidíme a závodíme

Čím víc žijeme, tím míň zažíváme. Stali jsme se otroky. Sami sebe? Jistě. Ostatních? Možná více. Naše životy, naše osudy, pravdy, lži, sny i zážitky už nejsou jenom naše. Už jsme opustili ten prostor. Praskla naše bublina. A naše okna už nějakou dobu existují bez záclon. Jsou otevřená dokořán a lákají, volají ostatní kolemjdoucí, aby do nich nahlédli. Ba co více. Aby soudili, srovnávali, odsuzovali. Ta okna jsou příliš nízko, příliš jsme světu dovolili. A je škoda, že spousta z nás nemá zábrany, nemá odvahu vstát, zase zavřít ta okna a zatáhnout záclony. Protože by to znamenalo nebýt, nežít, nesdílet. Zvláštní. Vždycky jsem věřila tomu, že to co je naše, by také mělo naše zůstat. To, co je za záclonou, patří jenom tomu, kdo za ní smí vstoupit a ostatním je tento pohled odepřen. Tak to bylo. Bylo.

Ale dnes je to všechno jinak. Dnes už žijeme jen pro to, aby všichni viděli, že žijeme. Chceme být sledováni, obdivováni i veřejně zesměšňováni. Říkáme si o to a vydáváme se tak všanc a napospas komukoliv. A pořád, pořád, den co den jsme součástí nějakého měřítka. Navzájem se příliš ovlivňujeme. Díváme se na sebe a nevidíme se. Mluvíme spolu a neposloucháme.
Asi po tom netoužíme. Vzdalujeme se jeden druhému. A nevadí nám to? Směšné na tom všem je to, že se tak uzavíráme, až jsme paradoxně tak otevření, čitelní a viditelní. Ale pozor. Všechno je to jen virtuální.

Není to správně. A ač jsem tak nějakou dobu žila také, dnes to odsuzuji. Už mi to nepřijde správné. Asi nejsem příliš moderní, a nebo jsem už prostě jenom zranitelná, unavená z každodenních závodů. A nebo to beru příliš vážně? Dnešní svět je tak bizarní, krátkozraký a my žijeme ve lži. Tváří v tvář se neodvážíme skoro promluvit, ale přesto jsme skvělí přátelé. Přetvářka za přetvářkou. A kde je ta realita? Pravda? Kde je upřímnost? Uklidním vás, rozhodně není v pozitivním slova smyslu. To už dávno neumíme, zneužíváme upřímnost ke každodenním soudům. Naše zraky už vidí jen přes brýle závisti a nenávisti. Každý, ať si vytváří své vlastní měřítko, svůj názor, svůj svět. Svět, kde mu bude nejlíp a kde bude mít opravdové přátele. Kde strach, štěstí, něha, lež ale i láska bude už opravdu jenom ta jedna realita.